Pravidla vykládání snů byla už ve starověku sepisována do zvláštních knih, z nichž nejstarší je kniha Artemidorova, který žil ve 2. století našeho letopočtu. Od Řeků se tyto knihy dostaly k Arabům, kteří se válečnými výpravami zasloužili o jejich rozšíření do západních zemí.
Krátce po prvním křižáckém tažení v roce 1160 vznikl latinský překlad snáře, který byl původně napsán v arabštině. Jmenuje se Achmet D. Serin: Oneirocritica.
Dále se objevil snář Hieronyma Cardana z roku 1162. Ve svém snáři vyšel z knihy Artemiodovi, Achmetovi a zdřejmě i z nějakých dalších, pravděpodobně balkánských.
V podstatě ze stejného základu vycházejí i snáře novodobé.
