
S ďábelským plánem v hlavě se vracel Damon do svého starého/nového domova. Před nedávnem zemřel majitel - jeho strýc. Dostal dopis, jestli by budovu nepřevzal do vlastníctví (to byl jeden z důvodů jeho návratu). Stephan musel dostat stejný dopis! Je jasné, že sídlo teď rozhodně chátrat nebude...
Damon vzal za kliku mohutných dveří, které se otevřely za skřípavého vrzavého zvuku. I kdyby bylo zamčeno, našel by jiný způsob jak se dostat dovnitř.
Přiložil do krbu a škrtl sirkou. Plameny ohně osvítily celou místrost.
Do sklenice si nalil něco k pití. Nebyla to voda, ani alkohol přestože barva připomínala červené víno. Ve sklenici byla krev! Nejprve jen smočil rty a na jazyku požitkářsky poválel pár kapek. Užíval si tu chuť, sladkou a hořkou zároveň. Zbytek vypil jedním lokem a položil sklenici zpět na stůl.
Než se sklo dotklo dřeva, ucítil bodavou bolest. Ostrý kolík v jeho zádech se třel o srdce! Stačil kousek vedle a byl by mrtvý - podruhé a napořád...
,,Co tady děláš?" řval na něj Stefan, který dorazil do sídla chvíli po něm.
,,Tomu říkám přivítání..." vytáhl si Damon kolík z těla, mozná mu tam zůstala tříska. ,,Přišel jsem navštívit svého malého brášku, starat se o něj, hrát si s ním, dohnat všechen ten ztracený čas." ušklíbnul se.
Stephan zavrtěl nechápavě hlavou a odešel do vedlejšího pokoje, nechtěl být se mnou v jedné místnosti. Nevěřil mi ani slovo. To mu odpouštím, protože to byla pravda - ta moje lež. Chováme k sobě žášť, nechci to nažývat nenávist. Jeho štve, co se ze mě stalo za zrůdu a nestvůru. Já ho mám za slabocha. Pochybuju, že se spolu v budoucnu smíříme.