Sully Prudhomme, francouzký básník
Na vázu, v níž květ verbén zvadl,
narazil vějíř v doteku;
ba úder ani nedopadl,
zvuk nezradil ho člověku.
Avšak ta lehká rána denně
hlodajíc v tvrdém krystalu
plíživě, jistě, neviděně
obešla vázu pomalu.
Prchla z ní voda po krůpěji,
květ zvadl, vláhy nemaje.
Netuší nikdo rány jeí.
Netkněte se jí, puklá je.
Tak mnohdy milovaná ruka
se lehce jenom srdce tkne;
tu srdce samo láskou puká,
květ lásky jeho povadne.
Potichu, světem nepoznána,
pláče a dál se rozzeje
hluboká, jemná jeho rána.
Netkněte se ho, puklé je.
narazil vějíř v doteku;
ba úder ani nedopadl,
zvuk nezradil ho člověku.
Avšak ta lehká rána denně
hlodajíc v tvrdém krystalu
plíživě, jistě, neviděně
obešla vázu pomalu.
Prchla z ní voda po krůpěji,
květ zvadl, vláhy nemaje.
Netuší nikdo rány jeí.
Netkněte se jí, puklá je.
Tak mnohdy milovaná ruka
se lehce jenom srdce tkne;
tu srdce samo láskou puká,
květ lásky jeho povadne.
Potichu, světem nepoznána,
pláče a dál se rozzeje
hluboká, jemná jeho rána.
Netkněte se ho, puklé je.
