close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Červenec 2013

Jakože dotazník

19. července 2013 v 1:54 | Broken_Rose |  Who am I?
(nějaká kokotina co jsem našla na jiným blogu, ale třeba to bude mého budoucího biografa zajímat:D)

Říkej mi: Nikol
Umělecká přezdívka: v hudební branži a úču na lolku Bullet Nicolet :D
Znamení: Střelec
Povaha: introvert, něco jako flegmatickej melancholik jestli to vůbec existuje
Barva očí: modrá
Barva vlasů: červená, ale přírodní blond
Je mi let: 19
Jsem z: Prahy
Moje nejlepší kamarádka: Anča
Můj nejlepší kamarád: Vláďa
Sourozenci: mladší bráška
Stav: zadaná
Jak dlouho: 2 roky
Jsi šťastná: ani ne
První pusa: v první třídě
První láska: Míša Závodník
První milování: 15 let, přistihla nás jeho máma :D
Pravák nebo levák: pravák
Sport: soft, volejbal, kolo, plavání
Hudba: metal, rock
Nej skupina: Sonata Arctica a Iron maiden se dělej o první místo
Nej písnička: In the dark
Oblíbený jídlo: pálivý
Barva: černá, modrá, červená
Film: nějaký fantasy... Hvězdej prach, Čarodějův učeň, Imaginárium, Sucker punch a komedie Yesman
Herec: Johny Depp a Nikolas Cage
Knížka: série Warhammeru, Artemis Fowl, Hraničářův učeň
Seriál: Hra o trůny, Lost girl, Upíří deníky, Grimm, Da Vinciho démoni, BBT, HIMYM, Červenej trpaslík
Oblíbená fiktivní postava: John snow, Vex, Damon
Romantika nebo divočina: od obojího trocu
Ideální kluk: ten co snese moje nálady
Kouříš: Anoo
Piješ: Anoo
Sexuješ: Anoooooooooooooooo
Už jsi někdy plakala: Mockrát
Už jsi někdy někomu zlomila srdce: Ještě víckrát
Už jsi někdy měla něco s holkou: Jo, ale lesba fakt nejsem.
Věříš na duchy: Asi ne
Věříš na nebe a peklo: Nevím
Věříš na horoskopy: jen když předpovídaj něco pěknýho x)
Miluješ někoho: je to složitý
Nenávidíš někoho: ještě měj podobný otázky a seš v mým seznamu na prvním místě! :D
Chceš svatbu: Až najdu toho pravýho
Chceš děti: Možná jednou
Nej předmět ve škole: Ájina, čeština, hudebka, výtvarka, děják, ZSV
Domácí zvířátko: žádný nepřežilo... Ale jednou chci pejska jako z toho filmu Hatchiko :)
Jak bys popsala sama sebe: bláznivá, občas stydlivá, s bujnou fantazií, žije spíš ve snu než v realitě, někdy tichá jindy ukecaná, někdy příjemná jindy jak osina v zadku...prostě moje nálada se mění jako aprílový počasí
Ideální rande: nějakej koncík nebo kino, prostě příjemnej večer zakončenej u něj pod peřinou
Nejhorší rande: když furt mele jenom o sobě, ještě hůř o svý bejvalce, když si tě nevšímá a nemá koule na to ti dát pusu
Nooo to je asi tak všechno: konečně
Bavila ses: Definuj zábavu :P
Odpověděla jsi všude pravdivě: myslím že jsem se snažila
Děkuju za tvůj čas: nejzbytečnějších 15 minut mýho života
Měj se: a směj se :)




Ve zkratce

19. července 2013 v 1:03 | Broken_Rose |  Who am I?
Každej z nás to dělá, přiznejme si to. Jednou za čas prostě musíme. A né, nemluvím o masturbaci :D Ale o tom, že občas jen tak ze zvědavosti proženeme svoje jméno googlem. Špatný je, když na nás vyskočí nějaký šílený video kde běháme polonahý nebo fotka z dětství, kde nosíme rovnátka a jsme tlustý jak vypasený sele nebo výsledky nějaký soutěže kde jsme v seznamu na posledním místě. Jenže ještě horší je, když vám to nenajde nic. Nebo někoho jinýho. Máte pocit, jako byste neexistovali. Jako byste světu nebyli ničím přínosem. Což takovýho kreativce jako jsme já dokáže nevýslovně nasrat...

A mám chuť vykřičet do celýho světa, že jednou bych chtěla něco dokázat. Něco, na co bych mohla bejt pyšná. Nechci bejt slavná nebo vydělat fůru prachů. Jen potřebuju, aby tu po mě zůstal nějakej odkaz. Písnička, knížka, cokoliv...

Jmenuju se Nikol Horáková. Jo jako ta modelka, která na mě při vyhledávání vybafla. Na chvíli jsem začala přemýšlet, že bych si změnila jméno. Né jakože křestní, protože to mám celkem ráda, je pěkný a nemusí se skloňovat :D Ale to příjmení nesnáším. Je prostě hrozný. Druhý nejpoužívanější v ČR hned za Novákovou. Jestli mám někdy něco vynýst na světlo světa, jak jsem se teď rozhodla, tak budu muset nejdřív zajít na úřad ať ho vyměněj nebo se vdát :D

Jenže, jak se znám tak celej tehle velkej sen o psaní ztroskotá - jsem moula, kterej nikdy nic nenapíše do konce. Proč? Protože mojí motivací jsou chlapy. Černovlasý dlouhovasý chlapy s bradkou a já nikdy nedokážu po žádným bláznit moc dlouho. Z mýho Věštce se vyklubal nudnej povaleč, co o dobrodružství slyšel tak maximálně z rádia. Z mýho Kristiána se stala krutá vzpomínka na psychopata, kterej zavírá do sklepa lidi. Mohla bych pokračovat s výčtem naoko skvělejch idiotů Michalů, Tomášů, Honzů, Mariánů, Matějů, Danů, Mirků, Davidů, Jirků, Lukášů... ale ta poslední můza je trochu jiná než ty ostatní... Jiná v tom, že je možná opravdu takovej, jako si hrdinu svejch příběhů představuju.


Válka kmenů

19. července 2013 v 0:57 | Broken_Rose |  Short stories
Obloha se zbarvila do ruda a řev baruků přehlušovalo jen řinčení zbraní. Blížila se neodvratná bitva, která by mohla rozhodnout konec celé té zbytečné války, zastavit tu smrt a krveprolití nevinných bratrů a sester rasy barbarské. Dvě, celkem vyrovnaná vojska v medvědích maskách se na sebe přes bitevní pole mračila a čekala na povel k vyrovnání svých zlob a záští.

Avšak ten čas ještě nenadešel... Stále tu byl poslední marný pokus to vyřešit mírovou cestou. Vůdce prvního kmene vystoupil z řady a totéž udělal i vůdce kmene druhého. Pozdravili se pokývnutím hlavy, ale ruce si nepodali. Dotkli by se totiž pouze za účelem rozdrtit tomu druhému prsty či zápěstí.

Mrogroth to vše sledoval tajně z veliké dálky a rozhodoval se, kdo získá jeho přízeň...

,,Připravený na porážku?" ušklíbl se první. ,,Můj kmen má větší sílu a moc! Vy nemáte vůbec žádnou šanci, není tu nic, co by vás mohlo zachránit."

Druhý se podrbal na bradě v hustých vousech: ,,Ale bejt. Zachránit nás víra. Náděj. Hrdost. Čest. Odhodlání. Touha po pomsta bejt míň důležitá. Stejně jako to, kolik srabů ty zverbovat do svůj klan nebo kolik spojenců ty podplatit."

,,Grum!" vyřítila se dopředu z první linie bojovnice se svaly, které by dokázali uzvednout nákladní vůz. ,,Ill mít pravdu! Sajc, ty bejt jen scruff, žádná vůdce a taky se moct konečna naučit mluvit jako správná barbar!" plivla Camion svému nepříteli do tváře.

Ten znechuceně otřel sliny do hadrů a chladně pronesl: ,,Máte co chcete." Poté se otočil ke svému vojsku: ,,Sejmout je všechny!" A oni se s radostí rozběhli přes holou pláň vstříc osudnému boji.

,,DRUNGOOOR!" neslo se krajinou. A z opačné strany se táhla odpověď: ,,KULGUUUR!"

Mrogroth na chvíli zavřel oči, nechtěl to vidět. Ještě by mu to vehnalo slzy do očí - a bohové by přeci neměli projevovat pozemské pocity... Když víčka zase odlepil od sebe, spatřil hromady bezvládných zmrzačených těl zalitých v kaluži krve.

Nejhorší pohled byl na hlavy napíchnuté na kůlech nebo na části končetin či jiných údů poházených volně po zemi. Bojovníkům se z toho zvedal žaludek, ale museli zatnout zuby a bít se dál, protože tam každému šlo o život.

Řady již prořídly a začínala se rýsovat skutečnost, že síla má nad vírou navrch...

,,Ne! Nemoct já jen tak bezmocně přihlížet!" praštil Mrogroth pěstí až to zahrmělo. ,,Moji pravověrní potřebovat pomoc, nenechat já ty odpadlíky špinit moje jméno!"

A tak nebeská brána rozevřela svou náruč a z ní vylétl drak, stvořen Mrogrothem z ledu a kamene stejně jako jeho chráněnci. Bohův posel a služebník spaloval nepřátele svým ohnivým dechem, trhal je drápy a pařáty na kusy nebo rozsekával mácháním křídel vejpůl. Vydal za sto barbarů a právě díky němu zvítězil, ač napokraji vyčerpání, kmen Kulgur.

,,Děkovat my náš pán, vzkázat mu ty to." pošeptal Ill do ucha drakovi, když se mu vyškrábal na hřbet a jemně ho pohladil po drsných šupinách. Trochu se před ním klepal strachy, ale komu by bylo příjemné být oděn v přítomnosti draka v dračí kůži..?

Ale stále si zachovával tvář vůdce, nechal ošetřit zraněné, důstojně pohřbít mrtvé a vyhnat zbabělce z Drungoru - jeho soka Sajce s dalšími pár přívrženci, co se přiklonili na stranu temna. Ti běželi pryč jakoby jim za patama hořelo (což byla vlastně při útoku draka pravda) a ukryli se v nedaleké Illerenské pevnosti.

Kulgur se vrátil do Andoru, hlavního města celé říše, kde po návratu přepočítával ztráty a kořist. Bohužel, několik mužů v boji padlo, ale smrt v bitvě byla beztak jejich osudem a snem jsou teď jistě na lepším místě, možná blízko samotného Mrogrotha.

Kmen toho válkou sice dost ztratil, ale ještě víc získal. Stali se oficiálně frakcí, která sdružovala všechny příslušníky barbarského národa a Illovi se vrátil titul nakrulla, tentokrát snad už nastálo... Do kmenové pokladnice se sypaly pytle peněz a do skladu se ukládali vzácné věci všeho druhu: ty vyrobené šogurkinským lidem ze Ztraceného města, měděné, stříbrné zbraně a hlavně - zlatá zbroj. Ta zlatá zbroj, ze které vysvlékli Sajcova nejlepšího přítele a doteď neporazitelného válečníka Achimela!

Kulgur měl všechno, zatímco Drungor jen pár cetek. Přesto se ale nehodlal vzdát, tahle bitva bohužel ještě neměla být poslední... Boje pokračují dál, třeba se bojuje zrovna v tehle okamžik. Avšak vítěz byl, je a navždy bude stejný. Vždy totiž zvítězí víra nad sílou. Kulgur nad Drungorem!!!

Z cigarety kouř

19. července 2013 v 0:50 | Broken_Rose |  Short stories
Z cigarety kouř, Chuť které se obyčejná voda nevyrovná, Jehla jejíž píchnutí nebolí a Splynutí dvou těl při kterém jsou slova zbytečná... Nenazvala bych to touhou, ale závislostí. Jsou to věci, které jsme předtím nepotřebovali, ale když už je máme nechceme se jich vzdát.



Kdo by to byl řekl, na první pohled taková mladá, slušná, hezká a chytrá holka, která ještě nejspíš ani neví co slovo cigareta, alkohol, droga nebo sex znamenají. Ale to je chyba, nezáleží na tom co je napovrchu. Uvnitř je totiž zkažená skrz na skrz, ďábel s andělskou tváří. Spadla do kolotoče střídajícího se štěstí a neštěstí. Ve dne spí, v noci se probouzí. Avšak doopravdy nežije, jen přežívá. Nedává nic najevo, stydí se, bojí se. A nikdo jí nepomůže, ostatní totiž ani neví, že se něco děje. Lehké náznaky kruhů pod očima, zpoceného čela i zbytku těla, rozcuchaných vlasů, špinavých šatů, na jazyku hořkne chuť a v nose štípe pach popelníku. Sluneční brýle, zahalenost v čepici a šále, žvýkačka či silně vonící parfém to nezakryjí. Princezna se proměnila v čarodějnici. Rodiče, přátele i známí ji v tomhle stavu nevidí rádi, ale nepřipisují tomu žádnou vážnější příčinu. Až jednoho dne odhalí pravdu, nahlédnou do zrcadla skutečnosti. Její duše zemřela již dávno, nyní se k ní přidalo i tělo. A vedle na zemi ležela krabička se zapalovačem. Ona sešla na zcestí, i když chtěla říct ne, lákalo ji to říct ano. Bohužel nejde o dobrodružství, ale pořádné nebezpečí! Vždy je na vině jedna jediná krabička nebo sklenička, ke které se přidává další a další... A už se vezete na horské dráze neuvěřitelnou rychlostí. Chvíli si to užíváte, ale později se vám udělá špatně a chce se vám zvracet. Uvědomíte si to pozdě, není možnost vystoupit ani alespoň přibrzdit. Nezastavujete, spíš ještě více zrychlujete. Mnohdy to končí pořádnou bouračkou. Rozmyslete si proto, jestli si chcete na tuhle jízdu koupit lístek ;)

Kapitola 15 - Zápis

19. července 2013 v 0:32 | Broken_Rose |  Ellen the witch
,,Další prosím!" ozvalo se od zápisového stolku.

Ellen přišla na řadu. Odlepila oči od Věštce a úsměv jí zmizel ze rtů. Místo něj se tam objevil znuděný škleb.

,,Copak, vyplňování dotazníků tě nebaví?" začal si z ní Věštec zase utahovat.

Hodila na něj vražedný pohled, ale neodpověděla. Vyplňovala dál. Celkem čtyři papíry, kam měla zapsat své osobní údaje a odpovědět na nějaké otázky. A pátý papír byla přihláška.

,,Tak, ještě podpis a... Hotovo!"

,,Konečně!" oddychla si Ellen když odevzdala obálku se svými údaji a mohla konečně vstoupit dovnitř.

,,To to trvalo..." neodpustil si Věštec a vzápětí mu od Ellen přiletěl "přátelský" bouchanec.

,,Vrrrrrr!" zamračila se na něj.

,,Nevrč." zamračil se taky.

,,Nevrčím." zamračila se ještě víc.

,,Ale vrčíš." zamračil se nejvíc.

Chystali se projít bránou, směrem na nádvoří. Tam postávali ostatní. A tady pro Věštce cesta skončila.

,,Dál s tebou jít nemůžu." položil kufry na zem.

,,Jakto?" ptala se zaražená Ellen.

,,Na nádvoří smějí pouze budoucí studenti a jejich rodiče. Já nejsem ani jedno." odpověděl.

,,Vždyť si jako můj starší bratr... Pojď." vzala ho za ruku a táhla kupředu. Ale on se zarazil.

Jako její starší bratr? Copak pro ní víc neznamenám?

,,Nejde to." pustil se její ruky. ,,Musím jít."

Ellen se rozplakala. Věštec jí ale slzy setřel a povídá: ,,Přiletím tě někdy navštívit. Tak za týden, za dva..."

,,Ale návštěvy jsou přece zakázané!"

,,No a?" mrknul na ní.

Pochopila.

,,A pusu na rozloučenou nedostanu?" zeptala se v žertu.

A on jí místo odpovědi vášnivě políbil.

Pak zmizel.

Zůstal po něm jenom závan štiplavého kouře.

Ellen tam zůstala jen tak stát a její srdce tlouklo jako o závod.

Kapitola 14 - Před školou

19. července 2013 v 0:31 | Broken_Rose |  Ellen the witch
Konečně svělo, konečně vduch, konečně venku...

,,Konečně jsme tady!" vítězoslavně zvolal Věštec a opatrně postavil omámenou Ellen na nohy.

,,Myslela jsem, že už to nevydžím" chytla se bezvádně jeho ruky. ,,Myslela jsem, že tam umřu."

,,Podívej!" ukázal před sebe.

Před nimi stál velký, ale opravu velký, přímo obrovský hrad. Byla to kouzelnická škola. Všude kolem se sjíždělo hejno budoucích studentů, podobného věku jako Ellen, a čekali frontu na zápis. Ellen se postavila nakonec.

,,Škola, učení... upřímnou soustrast!" ušklíbnul se na ni Věštěc.

,,Hele! Lepší nějaký vzdělání než žádný vzdělání!" oplatila mu posměšek a ještě na něj vyplázla jazyk a udělala ,,Tůdle"

,,Nechci být učený! K čemu to - proč? Nechci být čarodějem, ani úspěšným čarodějem! Děkuji, ale ne, to je tvůj osud. Já takový nejsem. Já jsem jiný. Magie mě nikdy nezajímala, mě zajímá právě ten Osud! Vidět do budoucnosti i minulosti... To je to správné pro mě!" na chvilku umlkl. ,,Promiň, nechal jsem se trochu unést."

,,V pořádku... Já tě chápu." povzbudivě se na něj Ellen usmála.

,,To jsem rád." úsměv jí oplatil.

Usmívali se tam na sebe ještě dlouho. Věštec nevěděl co říct. Ellen se červenala. Ale oba věděli, že tohle mlčení nemůže trvat věčně.

Kapitola 13 - Tunel

19. července 2013 v 0:31 | Broken_Rose |  Ellen the witch
U hranic projeli závorou a vkročili do temného tunelu. Tma jako v pytli, nebylo vidět na krok.

,,Větče? Haló? Kde jsi?" mávala Ellen naprosto bez orientace rukama kolem sebe.

,,Tády!" pokoušel se jí jít naproti.

,Aaaaaau! To byla moje noha!" zaúpěla Ellen pod tíhou jeho chodidla.

,,Promiň, promiň..." omlouval se Věštec, ale neodpustil si úšlebek. Ve tmě to stejně nebylo vidět.

Tunel s klikatil a zužoval. Vzduch byl čím dál víc těžší.

,,Proč! Proč je tady sakra vůbec tehle tunel?!" Ellen už poněkolikáté bezvládně narazila do zdi.

Nato se Věštec zazubil: ,,Utajení."

,,Fajn!" odsekla a rázně vykročila kupředu.

,,Au!" tentokrát úpěl on. Ellen mu chtěla pomoct, ale v téhle tmě byla tak nemotorná, že zakopla a schodila jeho i sebe na zem. Věštec sebou plácnul do hlíny a ona... na něj.

,,Ehm..." rozpačitě zakašlala a zvedla se. Nad tím Věštec jen zavrtěl hlavou, usmál se a pokračoval v chůzi.

,,Už tam budem?" neodpustila si.

,,Ne."

,,Už tam budem?"

,,NE!"

,,Tak už tam budem?"

,,Jo."

,,Vážně?"

,,NEEEEEE!"

,,Pfff..." zašklebila se Ellen a skopila oči. Špatně se jí dýchalo. Hlava jí třeštila. Začínalo jí být nepatrně zle. Stupňovalo se to. Měla pocit že nemůže dál. Byla by se zhroutila, ale ON ji podepřel a zašeptal: ,,Už vidím světlo na konci tunelu..." a vkročili do poslední zatáčky.

Kapitola 12 - Přes most

19. července 2013 v 0:30 | Broken_Rose |  Ellen the witch
Nedaleko Prorokovy chatrče projel vůz Bránou. Za ní byla jen pustá, vybleddlá, táhlá pláň. Cesta suchá, písčitá, stromy holé, polámané, nebe zešedlé a škaredé. Bylo velké bezvětří. Koně pádili přímo mezi skalami, nekonečně dlouho kličkovali. Ellen měla pocit, že se ocitá v bludišti. Po chvíli v dálce uviděli výjezd. Vyvázli.

Setmělo se. Projížděli po vělkém, dřevěném a vysokém mostě přes špinavou bahnitou řeku plnou kamení.

,,Tam dole něco, spíš někdo, je! Teda, plave..." vykřikla Ellen.

Nebyly to žádné ryby, ale rusalky. Krásné, polonahé, nazelenalé nadpřirozené bytosti s dlouhýma hnědýma vlasama, hlubokýma mandlovýma očima, rudými rty a tvářemi.

Věštce naprosto zaujali. Věděl, co jsou zač, ale v tu chvíli mohl myslet na jediné. Skočit dolů.

,,Co to děláš?" vyděsila se, když viděla jak se Věštec staví na vůz a chystá se... ,,NE!"

Strhla ho zpátky. Začal s ní bojovat. Bojoval i sám se sebou. Tohle nebyl on. Ellen to věděla a tak mu nechtěla ublížit. Ale taky věděla, že to jinak nejde. Vzala jeden z kufrů a praštila ho po hlavě. Skácel se na zem. Nebyl při vědomí.

Musela jsem to udělat...

Věštec se probral, kus za mostem a rusalkami.

,,Co se stalo?" nevěděl... Po rusalčiných klamných mámeních si nikdo z toho okamžiku nic nepamatuje...

,,Nic. Nic důležitého. Usnul si..." Ellen věděla jak na něj.

,,Usnul? Já? Cože? To snad neni možný! Každopádně máme zpoždění. Nasedej!"

Konec cesty byl již na dosah.

Kapitola 11- Prorok

19. července 2013 v 0:29 | Broken_Rose |  Ellen the witch
Byl to Prorok. Ten, o kterém se zmiňoval Král. Vysoký, šedovlasý, vrásčitý stařec s mrazivým pohledem a šedýma očima zahalený v tmavě hnědém plášti a lucernou v ruce.

Veštec ho obejmul. ,,Jsem rád, že tě vidím..."

Prorok ale jeho nadšení nesdílel. Jen dál hleděl do ztracena. Najednou upřel zrak na Ellen.

,,To je ona."

Odstrčil Věštce a vyšel směrem k ní. Po pár krocích se zastavil. Ellem se třásla strachy. Věštec na ní jen z povzdálí koukal a mlčel. Věděl že se nic nestane. Prorok jí přece neublíží...

Neublížil. Vytáhnul meč, zaodl ho do země, poklekl a zkřížil pěsti.

,,Vítej, Ellen z Města. Znám tě. Jsem tvůj kmotr..."

Zvedl se, meč zastčil pod plášť a vedl ji do chatrče. Snědla večeři a padla do hlubokého spánku.

,,Otče..." zašeptal veštec.

Ale Prorok ho přerušil.

,,Věštba se žene kupředu. Je jen na tobě a na ní, jaký nabere spád..."

Veštec pozvedl obočí: ,,Jaký spád?"

,,To já už nevím. Ani křišťálová koule mi to nechce sdělit. To musíš zjistit sám!" dopověděl a sklopil oči.

,,Napij se čaje.." pobídl Věštce. Ten se napil a rázem usnul.

Ellen i Veštec se naráz probudili přesně v pravé poledne. Ale... Něco se tu změnilo... Nebe již bylo modro-růžové a kolem jasného slunce se linuly červánky. Ze strašidelné chatče se stala docela úhledná chata s rozkvetlou zahradou. Tamní krajina zářila všemy barvami... Ellen to tu nepoznávala, Veštec byl zvyklý.

,,To je nádhera..." vykulila Ellen oči a vzdychla úžasem.

,,Je, ale jenom ve dne. O půlnoci bys tady umřela strachy."

Po snídalni stál před chatou Prorok s vozem plným kufrů taženým dvěma černými koňmi.

,,Nasedat!" zvolal a pomohl jí nastoupit. ,,Odjíždíte do školy. Čarodějnácká roklina čeká! Už je nejvyšší čas."

Veštec se posadil vpřed a do ruky vzal kožený bič. Vypadal jako elegantní kočí. Černý plášť a klobouk, ze kterého mu vykukovalo pár překrásných havraních vlasů.

,,Děkuju, za všechno, Proroku... kmotře..."

Nato Věštec prásknul do koní.

Kapitola 10 - Jezero

19. července 2013 v 0:28 | Broken_Rose |  Ellen the witch
Slunce vyšlo a pozvolna se probouzelo nové ráno. Na obloze ani mrak. Celkem hezká idyla. Tedy, až na to dlouhé, velké, kalné a přesto průzračné Jezero. Nebe nad ním hrozilo bouřkou. Povídají se o něm všelijaké pověsti.

,,Prý je nebezpečné..." pochybovala Ellen.

,,Myslíš?" obořil se na ní Věštec. ,,Pochybuješ o mě snad?" nevrle zaštěkal.

Nechtěl, ale měl černé svědomí. Trápila ho dnešní noční můra o Lucasovi. O sokovy, kterého bezdůvodně zabil. Bezdůvodně? Ale on měl důvod! I když dosti ujetý...

,,Ne, to ne... Já jen... Zapomeň na to. Už jsi přišel an to, jak se dostaneme na druhou stranu?" zahleděla se směrem ke druhému břehu a přeladila na jiné téma. Nechtěla se hádat. Ne teď, ne s ním. Prozatím.

,,Vor!" zašklebil se Věštec a luskl prsty. Ve vodě to začalo bublat a vor se na její hladině vynořil. Odnikud. Zvláštní... Věštec nepřestává překvapovat!

,,Spokojená?" nahodil vítězný úsměv.

,,Jo." ale nebyla. Vduchu se vztekala jak jí doběhl. ,,Věštče? Možná ti bude připada že stále kritizuji, ale... kde jsou vesla?" nevzdávala to. Nechtěla být za bezbranou holčičku. Předsevzala si to.

,,Ale my nepotřebujeme vesla!" zamrkal a luskl podruhé.

,,Hm... samojezdící vor... Geniální!" přiznala. Vztek na něj jí rázem přešel.

,,Nastup!" přikázal a posadil se. Vytáhnul hůl.

,,Jedem!"

A jeli. To byla jízda! To byla rychlost! To byla paráda! Lepší pocit Ellen doposud nazažila.
,,Drž se!" křičel Věštec.

,,Čeho?!"

,,Mě!"

Teď byla jízda ještě lepší... Ellen se ho držela kolem jeho svalnatých ramen a srdce jí tlouklo jako o závod. Věštec to slyšel i cítil. Byl v sedmém nebi. To se ale mělo po sedmém kilometru plavby rozplyout. Blížili se ke druhému břehu.

Bylo to tam... jiné... ponuré a tajemné. Obloha tmavá, slunce se zdálo téměř černé. Stromy bez listí, tráva šedá a polámaná. Nedaleko stála dřevěná chatrč a ve dveřích zahalený stařec. Slova nepromluvil. Jen se na příchozí upřeně, nepřítomně zadíval. Věštec se k němu nezastavitelně rozběhl...

Kapitola 9 - Bažina

19. července 2013 v 0:27 | Broken_Rose |  Ellen the witch
Nasedli na koně a vyjeli vstříc dálkám. Uháněli přímo s větrem o závod. Věštec věděl že musí co nejrachleji zmizet. Dřív než se dozví o mrtvém Lucasovi.

Koně prý byli ti nejrychlejší z Říše, přesto Ellen ta cesta připadala snad nekonečná i sedlo jí tlačilo a byla unavená. Ale nedávala to nejevo. Nechtěla aby jí měl Věštec za padavku. Jeli po rozlehlé louce, dále po cestě Lesem, několika vesnicemi a městy a potom narazili na překážku, kde cesta byla pod bažinou. Velkou, dlouhou a kalnou.

Sesedli.

,,Odteď musíme pěšky... Drž se za mnou. Ne, že spadneš! V téhle bažině žojou podivná stvoření, které tě zaživa utopí! Bludičky tě stáhnou dolů a už tě nepustí. Jsou malé, žluté, ohnivé a zrádné... Bojíš se?"

,,Nebojím! Spíš mi tyhle řečičky příjdou k smíchu. Dětinské! Bludičky a topit lidi ... ?" zavrtěla nadtím hlavou.

Ale pomyšlení na to, že jí bludičky tahají do bažiny se jí vůbec nelíbila.

Bažina hrozně zapáchala. Přejít ji bylo hotové utrpení... Slizká kluzká, plná bahna a řas.

,,Fuj! To je hrůza!" naříkala Ellen.

Věštec se neubránil úšklebku.

Brodili se a brodili... Věštec v dáli zpozoroval houf bludiček. Připomínaly malé, svítivé plamínky.

,,Těch že se mám bát?" smála se.

Opravdu nevypadaly nebezpečně, vlastně spíš roztomile... jen pobíhali kolem dokola... Ellen se k nim bezhlavě rozběhla. Věštec byl zrovna otočený zády a tak neviděl, jakou hloupost právě udělala...

Bludičky začaly cupitat okolo ní a ona se nevědomky propadala dolů do bažiny.

Naštěstí se Věštec otočil. Nevěděl co má dělat. Nemohl za ní přece běžet - propadnul by se taky. Vzpoměl si na svojí hůl. Podal jí ji. Ellen se chytla. Ale bludičky jí nechtěli pustit...

Věštec se snažil nepanikařit... Hvízdnul a vzápětí přiletělo hejno vran... a bludičky nikde.
Ellen byla už po pás v bažině. Jen tak tak se dostala ven. Přímo Věštci do náručí.

,,Tohle už nedělej... Měl jsem strach..."

Zahleděl se do jejích smaragdových očí, usmál se a nakonec vybuchl smíchy.

,,Vypadáš jako vodník!" zavtipkoval.

,,Hele! Ty o nic líp!" řekla naoko uraženě a schodila ho do bahna.

Nakonec se vyváleli oba.

Zase se o hodně sblížili...

Když už byli oba dost špinaví, zamířili k blízkému potoku. Byl celkem čistý a mělký. Na dně se třpytily malé kamínky a pod hladinou plavali pstruzi a další menší rybky. Potok přímo lákal k osvěžení.

,,Konečně!" zvolala Ellen a skočila do vody. Věštec ji následoval.

Umyli se, vylezli a vysílením padli do trávy.

Kapitola 8 - Loučení

19. července 2013 v 0:26 | Broken_Rose |  Ellen the witch
Šimrání sluníčka Ellen probudilo. Bylo hezké podzimní ráno.

Vedle ní ležel Věštec. Myslela si že ještě spí. Paprsky mu dopadaly na odhalená ústa.

Ellen přepadlo pokušení. Za prvé - nejradši by mu stáhla kapucu a konečně zjistila, kdo se za ní skrývá. A za druhé... Nejradši by ho políbila. Nevěděla co se s ní děje. A bála se, že se Věštec mezitím vzbudí a uvidí ji. Radši si znova lehla a zavřela oči.

Veštec opravdu nespal. Nikdy doopravdy nespal. Jen měl zavřené oči a ve svých snech se brodil v nekonečné mlze. Ale všechno vnímal, kolem něj, každý pohyb a tak dobře věděl že se nad ním Ellen skláněla. Nad tím se musel usmát. Přišlo mu to hrozně roztomilé. Po chvíli se posadil, promnul si oči a zazíval.

Ještě že jsem to neudělala, pomyslela se Ellen.

Stále dělala, že spí. Věštec ji nechtěl budit, ale byl nejvyšší čas znovu odejít...

,,Vstávej! Haló! Ellen! Už je ráno! MUSÍŠ VSTÁT!" jemně s ní třepal.

Ellen se nechtělo. Vůbec. Kdyby byla doma, přetáhla by si peřinu přes hlavu a spala dál. Ale... její domov už byl minulostí. Stejně jako její rodina. Teď má jenom Věštce. A... To Věštec moc dobře věděl a proto si s ní často tímhle způsobem, chladně, škodolibě a krutě zahrával.

Konečně vstala. Vrátila se do pokoje pro svoje věci a odešla do Trůní síně. Král, Královna, Lucas i všichni ostatní tam již čekali.

,,Takže... vy už opravdu odcházíte?" přesvědčovala se Královna.

,,Ano, musíme jít! Sbohem!" řekl Věštec a hodil na Lucase povýšený pohled.

Ten se jen na Ellen smutně koukal. Zamával na ni.

Věštec ho nenáviděl. Ze srdce ho nenáviděl. Nejradši by mudo hrudi kudlu zabodl. A při každém jejich setkání jeho nenávist sílila. A jednou... právě v teď, v den odchodu... poslední kapka přetekla.

,,Budeš mi chybět..." přišel Lucas za Ellen, jako vyměněný.

Ellen bylo Lucase líto, ale jak řekla, nic s ním mít nechce a tak jen plaše usmála a zmizela za dveřmi.

Věštec ne. Počkal až všichni odejdou a zůstal v síni sám. Měl nekalé úmysly.

,,Lucasi? Můžu si s tebou promluvit? O samotě?" nahodil poněkud milejší tón.

,,Samozdřejmě... Hele, Věštče, já vím, že jsme to nevzali za správný konec..."

Nato Věštec jen pozvedl obočí a něco si posměšně zamumlal.

,,O to tady nejde, ty hlupáku! Mám jen jednu otázku... Miluješ ji?!"

Zdálo se mi to, nebo teď doopravdy zčervenal?! On?! To snad není možné... Ale bylo! Pomalu se jeho druhé já dostávalo na povrch. Ale to jeho první se nedalo jen tak lehce odbýt...

,,Tak miluješ ji?!" zaburácel.

,,Ano!" přiznal Lucas a skopil oči.

Věštec tolik žárlil. Neovládal se. ,,V tom případě... Dělám to vážně nerad, ale musím. Já vím, že musím..."

Zavčel oči a nic netušícího Lucase probodl. Skrz na skrz. Krev stříkala všude kolem, potřísnila i Věštcovu bílou košili. Lucas křičel, umíral. Věstěc viděl bolest v jeho očích. Ale jen tomu chladně přihlížel.

Potom jeho tělo zahodil, přes krvavou košili přehodil plášť, nůž zastrčil zpět do jílce a vrátil se k ostatním.

Vzal Ellen za ruku a potichu řekl: ,,Zapomeň na něj!"

Zapomněla.

Kapitola 7 - Procházka za měsíčního svitu

19. července 2013 v 0:25 | Broken_Rose |  Ellen the witch
Věštec se schoval do temného, hustého křoví a sledoval Dvorního mága.

Proč za ní zas leze? Proč jí nenechá na pokoji? myslel si.

Ellen se zrovna chyslala do postele, oči se jí klížily, když vtom Dvorní mág zaklepal. Všechny únava z ní rázem spadla, ale byla trochu rozrušená...

,,Co tady děláš?" zeptala se překvapeně

,,Nechceš se projít?" mrknul na ní.

Chvíli váhala, ale nakonec souhlasila. Slezli po žebříku dolů a odbočili do zahrady. Zastavili se na dřevěném mostě pod kterým tekla řeka. Voda v ní byla průzračná a třpytivá.

Ellen se cítila jako v ráji. Jen... nemyslela si, že by v něm měl být i Dvorní mág. S ním jí nebylo zrovna příjemně, přesto jí něčím přitahoval.

Byl hezký, vysoký, blonďatý s modrýma očima... Vypadal jako Anděl. Ale nemilovala ho...
,,Ty... ehm... Dvorní mágu... neměli bychom tu být..."

,,Jmenuju se Lucas!" a nahodil tak milý úsměv, že Ellen okamžitě roztála.

,,Víš, že jsi krásnější než všechny víly v téhle říši?" pokračoval, ale Ellen se začínalo dělat nepatrně špatně... Myslela že každou chvíli těmi komplimenty omdlí.

,,Úplně jsi mě očarovala..." a zahleděl se do jejích smaragdových očí.

Pomalu začal svá ústa naklánět k polibku.

Ellen něvěděla co má dělat. Líbat se s ním nechtěla a tak se pokoušela odtáhnout, ale Lucas jí chytil kolem ramen, aby se mu nevysmekla.

,,Ne! Pusť!" zmítala se v jeho objetí, jenže to ho spíš rozesmálo.

,,No tak... jenom jeden polibek na dobrou noc..."

Ellen mu nechtěla ublížit, věděla že to nemyslí zle, ale už jí to značně začínalo vadit...

,,Dost! Dost už! Pomoooc!"

Ale Lucas jí zacpal ústa. Svým jazykem.

Věštec to všechno pozoroval. Zprvu mu bylo do pláče, když viděl, jak se k sobě mají, ale po tom co zjistil, že se jí to pranic nelíbí a tak jí musí nějak pomoct.

Jenže tam přece nemohl jen tak vtrhnout aby poznali, že je sledoval.

Proto vytáhnul zpoza pláště svůj luk a vystřelil. Střelil Lucase do nohy a zmizel.

Ellen se Lucasovy vytrhla ze sevření a utekla do svého pokoje.

,,Promiň Lucasy, ale já... já tě nechci! Ale buď navždy mým přítelem, ale nic víc. Dobrou noc..."

Lucas posmutněl.

,,Chápu... omlouvám se. Choval jsem se hloupě."

Vyndal si šíp z nohy a dobelhal se do Hradu.

Věštec vytušl svou příležitost a zamířil k ní do pokoje.

,,Slyšel jsem tě křičet, stalo se něco?" dělal že nic neviděl.

,,Byla jsem se venku projít s Lucasem, dvorním mágem když v tom mě začal... no... ehm... tento... víš co..." koktala.

Tomu se museli zasmát.

,,A už jsi v pořádku?" zajímal se.

,,Jsem, ale on ne... Někdo ho tam střelil do nohy a tak sem utekla."

Věštec se zastyděl.

,,To jsem byl já. Já... nemohl jsem se na to dívat. Odpusť mi." naoko se rozplakal.

,,Jo, jo, jo, odpouštím ti! Nic vážného se nestalo, vždyť si mi chtěl pomoct. Vlastně bych ti měla spíš poděkovat." a usmála se na něj.

,,A... se mnou by ses projít šla?"

,,Šla..."

Nešli ale do zahrady, ani k mostu, ale do lesa. S ním se cítila naprosto skvěle a v bezpečí. Nebylo to jako s Lucasem, který jí jen levně skládal komplimenty. S Věštcem to bylo něco úplně jiného.

Běhali po lese kolem stromů a nezastavitelně se smáli. Ellen se schovala za jeden strom a čekala že na něj vybafne. Když v tom...

,,Ááááááá... Baf!" ozvalo se za ní.

Potom si ještě chvíli povídali ale pak už jenom vysílením padli do mechu a usnuli na sobě.

Kapitola 6 - Na bitevním poli

19. července 2013 v 0:24 | Broken_Rose |  Ellen the witch
Přesně ve čtyři hodiny ráno se rozezvonil zvonek na poplach. Skřeti jsou tady! Už jen asi pět mil odsud!

Ellen měla srdce strachem až v krku když z okna spatřila jak se blíží.

Vyběhla z pokoje. Na chodbě vládl převelký chaos. Víli a Elfové běhali sem a tam a přitom do sebe naráželi, skřítkové se pletli pod nohy...

Běželi se připravit, navléci se do brnění, vzít si kopí, oštěpy, luky, šípy a sekery. Po půl hodině pobíhání sem a tam se konečně shromáždili a stanuli před hradem. Mezitím se Ellen vyzbrojila a odešla za ostatními, do Věže.

Dvorní mág i Věštec už tam čekali.

,,Jdeš pozdě!" obořil se na ni Věštec nevrle.

Co s ním zase je? Co mu zase přeletělo přes nos? Doufám že ho to brzo přejde... myslela si Ellen.

Zato Dvorní mág na ní mohl oči nechat.

,,Tý jo! Ty vypadáš... naprosto úžasně..."

Oravdu? Ellen si nemyslela že dneska vypadá nějak úžasně... Měla jen úzké dráťené kalhoty, upnutou košili, vysoké boty a dlouhý plášť.

Přesto se usmála a kompliment mu oplatila.

,,Děkuju... Ehm... Tobě taky..."

Po tomhle zčervenala. Vždycky byla přehnaně stydlivá. A to přišlo Dvornímu mágovi hodně roztomilé.

,,Vážně?" nahodil svádivý úsměv, po kterém Ellen zčervenala ještě víc.

Věštec vypadal že na poslouchání takového rozhovoru nemá opravdu náladu.

,,Nechte toho! Máme jiné starosti! To si nechte na potom!"

Zamračil se a otočil se k oknu.

,,Co je ti, Věštče?"

Ellen k němu přišla a objala ho kolem ramen. Ten se ale znechuceně odtáhl.

,,NIC! Co by mi mělo být? Nenechte se rušit a pokračujte si dál ve vašem románku, hrdličky! Nebo mám snad rovnou odejít a nedělat vám křena?"

Mávl rukama a odešel k jinému oknu. Kdyby Ellen tušila, co se mu honí hlavou...

Netušila, že žárlí... Vždyť je to jenom její kamarád... Proč by TEN žárlil? Netušila, že on to třeba cítí jinak... Myslela že se jenom třeba špatně vyspal nebo tak něco.

Dál už jen všichni mlčeli až do osudné hodiny, osudného zvonu, osudné bitvy...

Přesně v sedm hodin před hradem stenuli skřeti.

Jak bylli ohavní a slizcí... Zkrátka hrozná stvoření.

Asi hodinu tam všichni stáli a čekali, kdo dá první ránu.

A ta přišla... Jedna z víl měla napnutý luk, omylem, nevině kýchla a tak vystřelila šíp jednomu ze skřetů přímo do čela. Na místě padl. Tak bitva začala.

Skřeti pokládali žebříky ke hradbám, po kterých lezli nahoru. S vílami to vypadalo bledě.
Král však zůstal v klidu. Dal znamení trojici kouzelníků ve věži.

Ellen švihla rukama a uprostřed skřetího vojska vybuchl obrovský oheň.

Dvorní mág na to koukal z otevřenou pusou. Zato Věštci se na čele objevily mraky. Když viděl jak se k Dvornímu mágovi Ellen má, litoval, že jí sem vůbec přivedl... Ale přece musel Říši Elfů a Víl pomoc. Bylo to jedno z jeho poslání.

Stoupl si k oknu a zaměřil se na své zklamání, zášť, zlobu a žárlivost a seslal obrovský blesk a ten zasáhl velitele skřetů. Spálil ho na popel.

Po smrti velitele skřeti značně znejistěli.

A po větrných střelách Dvorního mága byli skřeti ještě víc oslabení. Dali se na útěk. Ale to se na ně ze strany vrhli zbylí Elfové a skřítci. Skřeti byli v pasti. Neměli kam utéci. Marně se snažili. Teď už pro ně bylo pozdě. Králova strategie nezklamala, skřeti byli do jednoho pobiti.

,,VÍTĚSTVÍ!" Rozléhalo se t po celém Hradu, okolí a celé Říši.

Bitva byla za nimi!

Král, Královna, Dvorní mág, Věštec i ostatní seděli u velkého stolu, všichni to museli přece náležitě oslavit. Bavili se, jedli a pili, jak už to tak bývá...

Jen Věštec koukal nepřítomně po přítomných a v myšlenkách bloumal po tom, kde je Ellen, kde se tak mohla zdržet. V poslední době na ní myslel více než je zdrávo... vlastně pořád... A jak tak po ní vzdychal, docházelo mu, že... že by k ní něco cítil? Vyloučeno! On?! Je přece Věštec! A Věštec nemá žádne city!

Tohle mu vždy říkával jeho Otec, Prorok. Chtěl, aby Věštec byl stejný jako on. Pokoušel se o to jak to jen šlo. Ale Věštec měl někde vzadu, úplně vzadu i kousek srdce své laskavé matky a s tím Prorok nic nenadělá. Věštec dokáže milovat, nejen nenávidět. Dokáže se radovat, nejen trápit. Dokáže se smát, nejen plakat. Ale... nedokáže si to přiznat...

Ellen se zanedlouho objevila. V přenádherných, bílích šatech. Byla krásnější než kterákoli víla. Věštec vykulil oči dokořán. Připadalo mu, že sní, či blouzní. A když si Ellen sedla vedle něj, cítil jak mu srdcem projela ostrá, však příjemná bolest a chvění.

,,Teď už jsme tu všichni!" zaklepala Královna Králi na rameno.

Ten se zvedl a pronesl: ,,Drazí přátelé, za to že tady dnes jsme, vděčíme Věštci. Promiň, že jsem ti nevěřil... Prosím, přijmi mou omluvu i vděk a navždy tu buď vítán a ctěn."

A tak dále... Věštec ho neposlouchal a jen si něco znuďeně a zamračeně brblal. Neměl náladu na obdiv.

Po Králově řeči se strhl převelký aplaus a když všichni dotleskali, slavnost byla zahájena.

Věštec byl považován za hrdinu, ale nijak ho to netěšilo. Ani spát neodešel. Zato sledoval Dvorního mága, který nešel do svého pokoje, ale vyběhl ven a lezl po žebříku k Elleninu oknu...

Kapitola 5 - Příprava a plány k obraně

19. července 2013 v 0:23 | Broken_Rose |  Ellen the witch
Hořká pravda prolomila královo ledové srdce. Nyní byl nejvyšší čas svolat vojsko a naplánoat strategii. Elfové zvěděli, že skřetí armáda má něco přes 5000 útočníků.

,,Pobijí nás!" hořekoval Král.

Vtom přiletěla do síně vrána. A proměnila se ve... vy víte koho.

,,Ne když je tu ona! Ona je čarodějka!"

Ellen to věděla, ale zatím uměla jan pár, pro bitvu nepoužitelných, kouzel.

,,Já ale moc čarovat neumím..."

Věštec jí pohlédl do její ustrašené tváře.

,,Přinesu čarodějnou kniihu! Hned se vrátím!"

A byl pryč.

,,Proč ZASE já?"

,,Jsi čarodějka!"

Ellen byla téměř zoufalá.

Král pokračoval: ,,Musíme využít toho že jsi zdrojem magie."

,,No tak dobře..."

Řekla, ale nijak se na to necítila. Ale přesto jim neodepřela pomoc.

Šla ven, kde se shromažďovalo vojsko. Činilo ji kolem 2000 vojáků. To bylo dost málo...

Skládalo se z elfů, víl a skřítků. Skřeti jsou silnější! Je nějaká naděje? Jistě že ano! A tu Ellen nikdy neztratí.

Druhý den se Věštec vrací s knihou. Ellen jen zprvu těžce a nepřítomě hledí na magické formule, později za Věštcovi pomoci jí proniká do srdce i mysli touha a chtíč se jim naučit. A netrvalo dlouha opravdu se tak stalo...

,,Je to tak snadné! Stačí jen kouzlo vyslovit a..." smála se a zkoušela dál. Věštec ale zůstával dále vážným a chladným.

Copak nemá srdce? Copak se nedovede smát jeko my, ostatní? Nejspíš ne. Jinak by nemohl být Věštcem.

,,Snadná je to jenom pro toho kdo má moc - čarovat! Ty tu moc máš. Co víc si přát? Zkoušej dál. Hned jsem zpátky."

Věštec se ale nevrátil. Teprve večer když se chystala Ellen usnout, vkradl se do jejího pokoje.

,,Nemůžeš spát?"

Cuklo mu v koutku.

,,Nemůžu. Mám strach. Ani nevím proč..."

Veštec se posadil. ,,Klid! Jsem tu s tebou."

Ale Ellen se bála dál. Ať už jí jakkoli utěšoval že je v bezpečí, jeho hlas jí spíš drásal srdce jako hřmění.

Začal jí vyprávět příběh, po kterém rázem usnula.

Ráno, tedy spíš dopoledne, když se vzbudila, byly přípravy na střat se skřety v plném proudu. Každý kdo dostal helmu, štít a zbraň se odebral na cvičiště. Elfové tam stáli s měčí, skřítové se sekyrami a víly s luky.

S nově naverbovynými stoupl počet vojska na 3500 ale to ještě zdaleka nestačilo na blížící se přesilu.

Po obědě následovala předválečná porada, které se účastnilo jen pár zasvěcených. Král, Královna, Dvorní mág, Věštec a Ellen.

Král jim sdělil svůj plán.

,,Až začne bitva, lukostřelectvo začne střílet, potom z věže začne naše malá čarodějka, Věštec a Dvorní mág sesílat svá kouzla a vojáci zaútočí ze stran. My s královnou to budeme z Hradu sledovat. Nechť zvítězíme!"

Ještě se dlouho, předlouho diskutovalo. Ellen to připadalo jako nekonečná doba. Hodiny a hodiny...

Když byla konečně porada rozpuštěna, Ellen se jen tak tak doplazila do svého pokoje, ulehla na lůžko a zavřela oči. Čekala jí však jen bezesná noc...

Kapitola 4 - Říše víl a elfů

19. července 2013 v 0:23 | Broken_Rose |  Ellen the witch
Konec lesa byl již na dosah. Už jen pár kroků a... Ellen došla za hranici. Do Hradu zbývala už jen jediná míle. Netrvalo dlouho a Ellen už opravdu stála před bránou.

Otevřeli jí opravdu fascinující stvoření. Malý skřítkové-stráže. Všude poletovaly vílí komorné a elfí sluhové. Zcela oslněna a okouzlena, zcela zbavena smyslů hleděla na krásu Hradu.
Elf, jeden ze sloužících jí dovedl do pokoje.

,,Ráno-moudřejší večera, tajemná cizinko. Najezte se, vyspěte se a zítra, přesně za svítání se v trůní síni hlaste, neboť před Krále se svým poslestvím předstoupíte."

V pokoji zase poletovala víla, lehká jako vánek, nejspíš komorná. Připravovala lůžko. Jako všechny ostatní víly měla i tahle husté, dlouhé, kudrnaté blonďaté vlasy, jemné rysy a pomenší postavu. Elfové se zato pyšnili vysokým vzrůstem, bílými, rovnými vlasy a špičatýma ušima.

Ta víla pravila: ,,Dobrou noc a sladké sny. Opravdu sladké. Neboť první noc se vám zdáti bude, po čem nejvíce toužíte. Škoda že to bude jenom sen..."

Odešla.

Ellen ulehla a sotva zavřela oči, propadla se do onoho sladkého snění...

Viděla se stát na nejvyšším schodu ve věži v Čarodějnické roklině, kde byla zasvěcována do Kruhu bílé magie. Stala se opravdovou čarodějkou. Konečně dostala svou hůlku a byla připravená pro boj se zlem.

A vtom se probudila...

Svítalo. Šla tedy ke Králi a Královně. Akorát včas, když právě oba do síně vstupovali a usedali na trůn.

Král k ní promluvil: ,,Co zde pohledáváš cizinko?"

Oslovení -cizinka- se Ellen pomalu začínalo protivit.

,,Jmenuji se Ellen, jsem z Města. Město vyhořelo, všichni zahynuli. Až na mě ... Věštec mě zachránil a poslal sem, do vaší Říše."

Rázem se všichni zarazili. Ticho prolomila až Královna.

,,Věštec? Ten bídný zahalenec s křišťálovou koulí? Ty mu věříš? Nám říkal že se blíží válka se skřety ... a NIC! Ty jeho věštby... Napadá mě, zda si s tebou jen nezahrává, či s tebou nemá nějaké jiné plány... zda nejsi jen jeho loutka ... Navíc, nedivila bych se, kdyby Město proklel on sám!"

To Ellen zaskočilo. Na tohle nikdy nemyslela. Co když to byl vážně on? Ten, do zabil její rodinu a přátele, zničil její domov? Ale... Má věřit příteli, kterého zná už od dětství, nebo lidem které zná sotva pár minut?

Věřila Věštci.

,,To je lež! Vím to ..."

Klálovna se jen ušklíbla.

,,Opravdu?"

To už Ellen déle nevydržela. Až skoro křičela!

,,OPRAVDU!"

Vzápětí se rozplakala.

Najednou se rozrazili dveře síně. Stál v nich ON. Věštec.

,,Lži a intriky vaše království nezachrání, Výsosti ... A vy to moc dobře víte. Já to viděl! Už se blíží! Za tři dny a tři noci budou tu, aby dobyli váš Hrad a pobili všechny v něm!"

Ale to už Král nevydržel.

,,A dost! Padej odsud! Dopřej mi toho klidu!"

Náhle do toho Ellen zasáhla.

,,Proč mu nevěříte?"

Královna vyžkla svůj názor: ,,Je to syn Prorokův, jenž zavinil smrt mého syna!"

Věštec však řekl pravdu. ,,Výmysly! Můj otec se ho snažil zachránit!"

Královna ztuhla.

,,Vzpamatujte se všichni a začněte stavět vojsko! A nebojte se, já se vrátím ..."

Věštec se proměnil v mlhavý kouř a propadl se do země. Král se po jeho slovech opravdu vzpamatoval.

,,Věštče?! Vrať se! Já... uposlechnu tvé rady!"

A vydal pokyn pro začátek stavby vojska.

Kapitola 3 - Les

19. července 2013 v 0:21 | Broken_Rose |  Ellen the witch
Došla do lesa. Ten byl velký a temný. Ellen z něj neměla zrovna dobrý pocit. Na jeho konci se nacházela Říše Elfů a Víl, ale do Hradu to byl ještě pěkný kus cesty. Vítr vál jako o závod a stále cuchal chomáče jejích hvraních vlasů. Pomalu únavou ztrácela dech. Blížila se noc a tak ulehla do mechu pod velý strom a blaženě usnula. Měla sen...

Zdálo se jí, že stojí v lese a před ní Věštec říka tato slova:

,,Nescházej z cesty, nikomu nevěř! Nezapomeň!"

Poté zavřel oči a zmizel.

Ellen se probudila. Bylo jí divné, že jí čím dál víc Věštec zapadádo života, teď už i do snů ... Co se to vlastně všechno děje? Co ona může vědět... Přece jediné co chce je dojít svého osudu. Ať ať je jakýkoli!

Konečně vstala, ale co nevidí! Neleží na mechu pod stromem, ale ve špinavém brlohu a nad ní stojí pět zrzavých zjevů. Ten hlavní začal:

,,Ha! Kdopak se nám to probudil? Lesní princezna! Peníze nebo život!"

Ach! Byl tak oplzlý a drzý! Tak, že se Ellen sotva zmohla na slovo.

,,Nemám."

Zrzouni po sobě mrkli a začali se nezastavitelně řehtat.

,,My ti teda věříme... No ale co! Když nemáš peníze, zaplatíš jinak!"

Ostatní čtyři se otočili a on udělal věru šílený úšklebek.

,,Tákže... !"

To už ale nedořekl.

Do toho jejich brlohu vletělo hejno vran a pobudy klobaly až je oklobaly...

Ellen vzala své věci a vyběhla ven.

,,Loupežníci!" došlo jí.

Znovu se napojila na cestu a pokračovala dál. Po chvíli ale zase nemohla. Byla tak vysílená, že usnula uprostřed cesty. Netrvalo dlouho a padla opět do snění.

Opět viděla Věštce. Ale tentokrát měl škaredý a mrzutý výraz. Ač mu nikdy nepohlédla do tváře, vždy znala jeho pocity.

,,Říkal jem ti - nescházej z cesty... Tys mě neposlechla. Proč? Byla jsi unavená? To tě ale děvče neomlouvá! Nebýt mě, co by se s tebou stalo? Teď už mě nezklam. Tenhle les ja zakletý. Teď jdi!"

Všechno se to rázem rozplynulo do mlhy, kteru Ellen uviděla svýma četstvě probuzenýma očima.

,,Já vím... sešla jsem z cesta, byla to chyba..." přiznala a zase šla.

Ušla asi 4 míle té, snad nekonečné csty, když uslyšela volání.

,,Pomoc, děvče! pomoc, nesu těžké břemeno na svých starých zádech, vezmi mi jej, prosím, dones mi jej domů! Udělej dobrý skutek!"

Prosila stará paní, shrbená pomlácená... a měla tak upřímné oči. Tolik jí přimomínaly její baičku...

,,Je to jen pár kroků, domek tady vpravo od cesty. Pomoz staré stařence!"

Co měla Ellen dělat? Měla snad utéct? Kdyby ale staré paní nepomohla, nemohla by s klidem usnout. Ale... co říkal Věštec? Jeho slova... Ale copak on může vědět jak by se cítila kdyby jí nepomohla? Musí jí přece pomoc! A taky že pomůže! Ten kousek od cesty... Nic se nestane... snad...

A tak Ellen vzala stařence to svázané dřevo na svá záda a odbočila z cesty. Najednou omdlela. Slyšela jen chichitavý smích a křik, v zatměném obrazu viděla jak se ta stará, doposud hodná paní mění v ohavnou a příšernou ježibabu.

Vtom přiletěl Věštec a ježibabu zahnal. Ellen sotva vnímala.

,,Promiň... Děkuju ti... Pomoz mi..."

Věštec jí vzal do svých svalnatých rukou a v náručí donesl na cestu.

,,To je v pořádku. Vím jak ti je. Je mou poviností tě chránit! Čekej mě na Hradě. Dříve mne neuvidíš."

A v podobě vrány odletěl.

,,Nashledanou, Věštče!"

A jeho křídla odpovídala:

,,Setkáme se brzy!"

Kapitola 2 - Mrtvé město

19. července 2013 v 0:20 | Broken_Rose |  Ellen the witch
Ellen došla k hranici Města a světa mimo. Už nenašla odvahu jít a nejradši by se vrátila. Po celé její duši se rozlila beznaděj. Takhle daleko od domova ještě nikdy nebyla. Dodala si však odvahy, zavřela oči a osudovým krokem překročila hranici.

Vtom se ozval prudký, hlasitý hrom a do Města uhodil zářivý, ošem smrtonosný blesk.

Rázem vzplanul požár. Nebyl to však běžný, rudý, pekelný, horký oheň, ale byl černočerný, popelavý a tak chladný, který spaluje duši.

Byl slyšet pláč a křik nešťastných lidí, kteří již nesměli spatřit denní světlo a zahynout v temnotě. Mohla být mezi nimi...

Všichni tam uhořeli. Teď zůstala sama. Opravdu sama.

Ellen se na to z povzdáli smutně dívala a hořce se roplakala. Sklopila hlavu a padla na zem. Z jejího nitra se ozvalo ostré a pronikavé:

,,PROOOOOOOOOOČ?!"

Vzápětí se dostalo na povrch.

Rázem však nastalo opět ticho. Nepřirozené a ohlušující ticho. Bouře ustala a spustil se déšť. Oheň byl uhašen. Když konečně přestalo pršet z města se linul dlouhý, páchnoucí kouř. Z něj vyletělo hejno vran a ty se rozletěli na všechny stany- do lesů, polí, strání ... pryč od lidí. Jen jedna přiletěla k Ellen a proměnila se ve Věštce.

Ten si k ní klekl na zem, pohleděl do jejích uplakaných, zelených, zarudlých očí, otřel jí slzy a pomohl jí vstát.

,,Muselo to tak být! Kdybys zůstala, tvá naděje by se ztratila stejně jako ostatním. Jdi dál! Budu tě pozorovat. Musíš se vydat tímhle lesem. Nescházej z cesty! A nikomu nevěř! Jen mě! A když se dostaneš do problémů, pomůžu ti! Ale... už radši jdi... ´´

Dořekl to tím svým tajemným, skoro až mrtvě šeptavým hlasem a chystal se odejít.

,,Počkej! Já to nedokážu!"

Věštec se otočil.

,,Dokážeš. Protože když to nedokážeš ty, pak už nikdo."

Na ta slova se změnil zpět ve vránu a zmizel mezi mraky. Ellen hleděla vzhůru. Už ho neviděla. Slyšela jen ševelení jeho křídel.

,,Do Města se nevracej! Už Nikdy!"

Kapitola 1 - Útěk

19. července 2013 v 0:19 | Broken_Rose |  Ellen the witch
Stmívá se. Sluneční svit pomalu opouští Město. Nastává ticho. Tou dobou se malá čarodějnická dorostenka Ellen připravuje k útěku. Pokud by totiž zůstala, čekala by jí smrt a zkáza, a nikdy by nedošla svého cíle, osudu. Nemohla již dále zůstat. Ne po tom, co jí předpovědděl Věštec.

... ,,Toto město umírá stejně jako naděje zdejších lidí. Dnes po soumraku to přijde. Je to kletba! Jen ten kdo věří se může zachránit a... jsi to TY!"

Sotva se za Ellen zaklaply dveře jejího rodného domova, zalil jí smutek a strach. Nejspíš už to tu nikdy neuvidí. Ale nemá jinou možnost. Musí pryč! Co nejdál od Města. Ještě naposledy se podívala na svou vlast a do dlaně jí kápla slza neštěstí, zármutku, bolesti a žalu.

Nejvíce jí bolelo, že musí opustit svou babičku, která jí vždy pochopila a vždy stála při ní. Ani se s ní nerozloučila ... A co když se nic z té předpovědi nestane? Co asi řeknou ostatní až jí ráno nenajdou ve své posteli? Jak bez ní budou žít? Pokud budou žít vůbec? Až opustí všechny které milovala, bude mít její už život vůbec nějaký smysl? Hlavou se jí honilo tisíce otázek, na které neznala odpověď.

Ale už musela jít... Tak se otočila k severu a vykročila. Ještě se nadechla a řekla poslední
,,Sbohem"

Předmluva

19. července 2013 v 0:19 | Broken_Rose |  Ellen the witch
Noční můry jsou přirozené. Má je skoro každý, Ellen je také měla. Ovšem strašlivější než by si mohl kdokoli představit.

A nejhorší je, když se tyto noční můry stanou skutečností...

Dlouhou dobu, celých 12 dní (nebo spíše nocí) je v sobě dusila. Byly jejím malým tajemnstvím. Ale ten 13. se přemohla a svěřila se svému nejlepšímu příteli.

Věštec, tak mu říkali. Jeho jméno bylo jeho profesí. Nebo spíš jeho profese byla jeho jménem? Ten chlapec byl tak tajemný! Hlavně kvůli tomu, že se věčně schovával pod černočernou kápí a podlouhlým pláštěm. Ellen jeho tvář nikdy nespatřila. Jediné, co znala byl jeho hlas. Hlas, který zněl jako ševelení podzimního listí.

,,Bouřka, říkáš? Stále se ti zdá ten samý sen dokola... To zní jako varování!" sklopil hlavu. Přemýšlel.

,,Vlastně, není to ten samý sen... Každou noc se blíží bouřka víc a víc k Městu." řekla popravdě.

Ve Věštci to hrklo. Obával se nejhoršího. ,,Jak daleko byla bouřka minulou noc?"

,,Blízko. Velmi blízko."

Oba se na sebe zděšeně podívali.

,,Takže ji tu máme dnes v noci. Řekl bych přesně o půlnoci. Celé to nebude trvat víc než půl hodiny. Ellen, ty musíš utéct! Neříkej o tom nikomu! Mám pocit, že ses měla zachránit jenom ty. A já samozdřejmě... Za soumraku za hranicemi! Počkej tam na mě." vyhrkl a zmizel.

Byl pryč než se pokusila Ellen něco namítat. Zbyl po něm jen závan štiplavého kouře.

Úvod

19. července 2013 v 0:18 | Broken_Rose |  Ellen the witch
Ellen je mladá dívka z Města, která má vystudovat čarodějnickou školu a být zasvěcena na do bílé, dobré magie a bojovat proti zlu. Při své pouti životem je odkázána jen sama na sebe a Věštce, který jí pomáhá jít za svým osudem. Avšak po mnoha událostech se pomalu rýsuje skutečnost, že jejím osudem je právě ON...

Kapitola 3, část 4 (William)

19. července 2013 v 0:16 | Broken_Rose |  Crown
William (jedoucí na svém příhodně pojmenovaném koni Willovi) měl pocit, že ho někdo sleduje. Ne, že by ho onen špeh pronásledoval po stejné cestě nebo číhal ve křoví či za stromem. Cítil pouze zdálky jeho pohled v zádech. Věděl, že by to neměl nechat jen tak být a ledabyle mávnout rukou. Jenže teď se tím nemohl zdržovat, měl na práci mnohem závažnější věci!

Sice to byl rytíř nižšího řádu, ale jezdit, střílet z luku i šermovat mečem uměl lépe než někteří rytíři z vyššího řádu. Zatím byl však ještě příliš mladý, slabý a nezkušený. V opravdovém boji = v bitvě by ho nejspíš zabili. Měl se ještě co učit a hlavně musel vytrvat do svých 18. narozenin. Pak bude snad s trochou štěstí a velkou dávkou švindlu konečně přijat tam, kam se touží dostat.

Zatímco snil o možném i nemožném, cesta se zužovala na pěšinu. Proto raději pobídl koníka, aby zpomalil. Will by klidně vydržel klusat dál, ale riziko, že zakopne o kámen nebo kořen bylo příliš velké. Kdyby se tak stalo, chtě nechtě by schodil svého jezdce na zem, ten by se zranil a už by oba daleko nedojeli. Nedokázali by pomoci ani sobě, natož ztracené princezně. A především by rytíř tímto neúspěchem zklamal krále... Což by pro něj znamenalo hambu, trest horší než smrt!

Kopyta koně jemně klapaly po zemi, ale ve vzduchu byly znatelné i jiné zvuky. Hlasy... Zní to jako dva lidé, pravděpodobně hádající se muž a žena. Jeden z těch hlasů byl Williamovi nějak povědomý, že by šlo o princeznu?

Na nic nečekal, tohle je jeho šance prokázat svou schopnost a oddanost. Ale chyběla mu rozvážnost a trpělivost. Vážně by totiž bylo lepší se pomalu přiblížit k místu než se tam bez rozmyslu rozjet...

Stalo se přesně to, čemu se snažil vyhnout. Kůň klopýtl a po tvrdém, vysokém pádu William skončil na hlíně s nepředstavitelnou bolestí v celém těle. Nemohl vstát, stěží ležel.

Hlasy těch dvou osob se vzdalovaly a svět před očima mu tmavl, přestože noc byla ještě daleko.

Kapitola 3, část 3 (Sebastian)

19. července 2013 v 0:15 | Broken_Rose |  Crown
Na hradbách je skvělý výhled na celé království. Není divu, že tam Sebastian právě teď postával a hleděl do dálky. Nestál tam však jen tak pro nic za nic - přemýšlel.

,,Kam jen mohla jít? Jak znám princeznu, tak do lesa by ji nikdo nedostal! Podle ní se to tam hemží zloději, vrahy, pytláky a divokou zvěří. Tudy cesta nevede." zamračil se.

Situace se začínala komplikovat a to se mu ani trochu nezamlouvalo. Od malička byl zvyklý, že to co chce, dostane a to hned! Proto ho tohle čekání tolik znervózňovalo.

,,Volal jste mě, pane?" ozval se mu za zády velitel stráží tak znenadání, že Sebastian málem spadl z hradeb dolů.

Tohle už není normální, každou chvíli ho někdo vyleká, když to nejmíň čeká! Naštval se, ale nedal to na sobě znát. Ani omluvu nežádal. Měl totiž docela jinou žádost...

,,Mám pro tebe důležitý a naléhavý rozkaz. Svolej své nejlepší muže a společně s nimi prohledejte všechny okolní vesnice, zdali se tam neskrývá naše princezna. Tady máš její fotografii."

Podal mu do ruky podobiznu překrásné plavovlásky s korunkou na hlavě. Velitel se na Judythu se zalíbením zadíval, ale ruku dál nechal nataženou. Mrknul na svého pána a ten pochopil, že tohle nestačí.

,,A tady máš měšec se zálohou." Velitelova ruka byla spokojeně stažena a držela v ruce peníze tak pevně, jakoby ze strachu, že o ně snad přijde. ,,Pokud mi ji najdeš a přivedeš - dostaneš ty i tví muži strokrát víc!"

,,Rozkaz je přijat a bude splněn jak nejrychleji to půjde, pane!" zvolal radostně a chystal se dodržet to, co slíbil.

,,Nemusím doufám připomínat, co se stane, když ji nenajdete..." pronesl, když byl velitel na odchodu a není jisté, zda ho ještě slyšel.

Znovu pohlédl za hradby. A viděl jezdce na koni ujíždejícího rychlostí větru směrem k lesu. Sebastian nebyl jediný, kdo ji hledal. Bude muset čelit ještě jinému rytíři - svému bratrovi Williamovi! Který narozdíl od něj ví, že princezna není tak hloupá a bojácná aby se lesu vyhnula...

Kapitola 3, část 2 (Kristian + Jane)

19. července 2013 v 0:15 | Broken_Rose |  Crown
Bohužel se ukázalo, že si Kristian naložil větší zátež než dokázal unést. Z předešlého boje byl příliš unavený a vyčerpaný, že nezvládl vzít ani tak malé a tenké děvče jakým byla Jane.

Nedošli zatím dostatečně daleko od města, ale stačilo to na chvíli odpočinku. Sice bylo jen otázkou času, než se někdo dozví, že zmizel a začne ho hledat, ale... Ne každý by se ho odvážil pronásledovat do lesa. Ten se už nezdál být tak nebezpečný a záhadný, jak si o něm zprvu myslel. Všechno to byli jen lži! Žádný vetřelec nikdy předtím nepřišel. Pravdou zůstalo jediné...

,,Jak jsi se sem dostala? Musí tu být někde vstup do vašeho světa. Tady zůstat nemůžeme, lidé jsou tu až na vyjímky zlí, bez srdce a kouska citu."

Jane si odhrnula z čela pramen vlasů, podívala se jeho směrem a pousmála se: ,,Ty jsi ta vyjímka?" On přikývnul, však naléhal, aby mu pověděla o portálu.

,,Je to složitější než si myslíš. Já se nemůžu vrátit zpět do mého světa..." vymlouvala se, ale marně.

Ještě nevěděla, jestli mu může věřit natolik, aby mu přiznala svůj původ a důvod útěku. Proto když se zeptal ,,Proč ne?" raději ustoupila s souhlasila. Protože být hledána je stále lepší než být zabita.

Kapitola 3, část 1 (Judytha + Kristian)

19. července 2013 v 0:14 | Broken_Rose |  Crown
,,Promiň za ty rány. Nevěděl jsem... Myslel jsem si..." omlouval se jí, když se vzpamatovala.

Jen se na něj podívala, neschopná slova.

,,A teď mi pověz... Co tu vlastně děláš, cizinko?"

,,Já... já..." pokoušela se opovědět.

,,Ty... ty?" pozvedl obočí.

,,Jmenuji se Jud..." ale v tom se zarazila.

Nemůže mu přece prozradit kdo je. Když neví kdo je on. Co když mu to řekne a on jí zabije?

,,Jmenuji se Jane." podala mu ruku.

,,Mé jméno je Kristian. Jane... zajímavé jméno. A jak dál?" podal jí svoji.

,,Jane... prostě Jane." Vymýšlela si dál: ,,Nevím kdo jsem, nevím kde jsem, ani okud jsem přišla."

,,Není důležitě co bylo. Teď jsi tady, se mnou. Ale nemůžeš tu zůstat. Po tomhle tu nemůžeme zůstat oba..." otočil se k ní zády a popošel o pár kroků. Pak se zase vrátil. Přemýšlel.

,,Co budeme dělat?" zeptala se po chvilce ticha Judytha (tedy vlastně Jane).

Mrknul na ní. ,,Co nejrychleji zmizíme."

A sotva to dořekl, vzal jí do náruče a utíkal pryč.