Slunce vyšlo a pozvolna se probouzelo nové ráno. Na obloze ani mrak. Celkem hezká idyla. Tedy, až na to dlouhé, velké, kalné a přesto průzračné Jezero. Nebe nad ním hrozilo bouřkou. Povídají se o něm všelijaké pověsti.
,,Prý je nebezpečné..." pochybovala Ellen.
,,Myslíš?" obořil se na ní Věštec. ,,Pochybuješ o mě snad?" nevrle zaštěkal.
Nechtěl, ale měl černé svědomí. Trápila ho dnešní noční můra o Lucasovi. O sokovy, kterého bezdůvodně zabil. Bezdůvodně? Ale on měl důvod! I když dosti ujetý...
,,Ne, to ne... Já jen... Zapomeň na to. Už jsi přišel an to, jak se dostaneme na druhou stranu?" zahleděla se směrem ke druhému břehu a přeladila na jiné téma. Nechtěla se hádat. Ne teď, ne s ním. Prozatím.
,,Vor!" zašklebil se Věštec a luskl prsty. Ve vodě to začalo bublat a vor se na její hladině vynořil. Odnikud. Zvláštní... Věštec nepřestává překvapovat!
,,Spokojená?" nahodil vítězný úsměv.
,,Jo." ale nebyla. Vduchu se vztekala jak jí doběhl. ,,Věštče? Možná ti bude připada že stále kritizuji, ale... kde jsou vesla?" nevzdávala to. Nechtěla být za bezbranou holčičku. Předsevzala si to.
,,Ale my nepotřebujeme vesla!" zamrkal a luskl podruhé.
,,Hm... samojezdící vor... Geniální!" přiznala. Vztek na něj jí rázem přešel.
,,Nastup!" přikázal a posadil se. Vytáhnul hůl.
,,Jedem!"
A jeli. To byla jízda! To byla rychlost! To byla paráda! Lepší pocit Ellen doposud nazažila.
,,Drž se!" křičel Věštec.
,,Čeho?!"
,,Mě!"
Teď byla jízda ještě lepší... Ellen se ho držela kolem jeho svalnatých ramen a srdce jí tlouklo jako o závod. Věštec to slyšel i cítil. Byl v sedmém nebi. To se ale mělo po sedmém kilometru plavby rozplyout. Blížili se ke druhému břehu.
Bylo to tam... jiné... ponuré a tajemné. Obloha tmavá, slunce se zdálo téměř černé. Stromy bez listí, tráva šedá a polámaná. Nedaleko stála dřevěná chatrč a ve dveřích zahalený stařec. Slova nepromluvil. Jen se na příchozí upřeně, nepřítomně zadíval. Věštec se k němu nezastavitelně rozběhl...
,,Prý je nebezpečné..." pochybovala Ellen.
,,Myslíš?" obořil se na ní Věštec. ,,Pochybuješ o mě snad?" nevrle zaštěkal.
Nechtěl, ale měl černé svědomí. Trápila ho dnešní noční můra o Lucasovi. O sokovy, kterého bezdůvodně zabil. Bezdůvodně? Ale on měl důvod! I když dosti ujetý...
,,Ne, to ne... Já jen... Zapomeň na to. Už jsi přišel an to, jak se dostaneme na druhou stranu?" zahleděla se směrem ke druhému břehu a přeladila na jiné téma. Nechtěla se hádat. Ne teď, ne s ním. Prozatím.
,,Vor!" zašklebil se Věštec a luskl prsty. Ve vodě to začalo bublat a vor se na její hladině vynořil. Odnikud. Zvláštní... Věštec nepřestává překvapovat!
,,Spokojená?" nahodil vítězný úsměv.
,,Jo." ale nebyla. Vduchu se vztekala jak jí doběhl. ,,Věštče? Možná ti bude připada že stále kritizuji, ale... kde jsou vesla?" nevzdávala to. Nechtěla být za bezbranou holčičku. Předsevzala si to.
,,Ale my nepotřebujeme vesla!" zamrkal a luskl podruhé.
,,Hm... samojezdící vor... Geniální!" přiznala. Vztek na něj jí rázem přešel.
,,Nastup!" přikázal a posadil se. Vytáhnul hůl.
,,Jedem!"
A jeli. To byla jízda! To byla rychlost! To byla paráda! Lepší pocit Ellen doposud nazažila.
,,Drž se!" křičel Věštec.
,,Čeho?!"
,,Mě!"
Teď byla jízda ještě lepší... Ellen se ho držela kolem jeho svalnatých ramen a srdce jí tlouklo jako o závod. Věštec to slyšel i cítil. Byl v sedmém nebi. To se ale mělo po sedmém kilometru plavby rozplyout. Blížili se ke druhému břehu.
Bylo to tam... jiné... ponuré a tajemné. Obloha tmavá, slunce se zdálo téměř černé. Stromy bez listí, tráva šedá a polámaná. Nedaleko stála dřevěná chatrč a ve dveřích zahalený stařec. Slova nepromluvil. Jen se na příchozí upřeně, nepřítomně zadíval. Věštec se k němu nezastavitelně rozběhl...