Ellen došla k hranici Města a světa mimo. Už nenašla odvahu jít a nejradši by se vrátila. Po celé její duši se rozlila beznaděj. Takhle daleko od domova ještě nikdy nebyla. Dodala si však odvahy, zavřela oči a osudovým krokem překročila hranici.
Vtom se ozval prudký, hlasitý hrom a do Města uhodil zářivý, ošem smrtonosný blesk.
Rázem vzplanul požár. Nebyl to však běžný, rudý, pekelný, horký oheň, ale byl černočerný, popelavý a tak chladný, který spaluje duši.
Byl slyšet pláč a křik nešťastných lidí, kteří již nesměli spatřit denní světlo a zahynout v temnotě. Mohla být mezi nimi...
Všichni tam uhořeli. Teď zůstala sama. Opravdu sama.
Ellen se na to z povzdáli smutně dívala a hořce se roplakala. Sklopila hlavu a padla na zem. Z jejího nitra se ozvalo ostré a pronikavé:
,,PROOOOOOOOOOČ?!"
Vzápětí se dostalo na povrch.
Rázem však nastalo opět ticho. Nepřirozené a ohlušující ticho. Bouře ustala a spustil se déšť. Oheň byl uhašen. Když konečně přestalo pršet z města se linul dlouhý, páchnoucí kouř. Z něj vyletělo hejno vran a ty se rozletěli na všechny stany- do lesů, polí, strání ... pryč od lidí. Jen jedna přiletěla k Ellen a proměnila se ve Věštce.
Ten si k ní klekl na zem, pohleděl do jejích uplakaných, zelených, zarudlých očí, otřel jí slzy a pomohl jí vstát.
,,Muselo to tak být! Kdybys zůstala, tvá naděje by se ztratila stejně jako ostatním. Jdi dál! Budu tě pozorovat. Musíš se vydat tímhle lesem. Nescházej z cesty! A nikomu nevěř! Jen mě! A když se dostaneš do problémů, pomůžu ti! Ale... už radši jdi... ´´
Dořekl to tím svým tajemným, skoro až mrtvě šeptavým hlasem a chystal se odejít.
,,Počkej! Já to nedokážu!"
Věštec se otočil.
,,Dokážeš. Protože když to nedokážeš ty, pak už nikdo."
Na ta slova se změnil zpět ve vránu a zmizel mezi mraky. Ellen hleděla vzhůru. Už ho neviděla. Slyšela jen ševelení jeho křídel.
,,Do Města se nevracej! Už Nikdy!"
Vtom se ozval prudký, hlasitý hrom a do Města uhodil zářivý, ošem smrtonosný blesk.
Rázem vzplanul požár. Nebyl to však běžný, rudý, pekelný, horký oheň, ale byl černočerný, popelavý a tak chladný, který spaluje duši.
Byl slyšet pláč a křik nešťastných lidí, kteří již nesměli spatřit denní světlo a zahynout v temnotě. Mohla být mezi nimi...
Všichni tam uhořeli. Teď zůstala sama. Opravdu sama.
Ellen se na to z povzdáli smutně dívala a hořce se roplakala. Sklopila hlavu a padla na zem. Z jejího nitra se ozvalo ostré a pronikavé:
,,PROOOOOOOOOOČ?!"
Vzápětí se dostalo na povrch.
Rázem však nastalo opět ticho. Nepřirozené a ohlušující ticho. Bouře ustala a spustil se déšť. Oheň byl uhašen. Když konečně přestalo pršet z města se linul dlouhý, páchnoucí kouř. Z něj vyletělo hejno vran a ty se rozletěli na všechny stany- do lesů, polí, strání ... pryč od lidí. Jen jedna přiletěla k Ellen a proměnila se ve Věštce.
Ten si k ní klekl na zem, pohleděl do jejích uplakaných, zelených, zarudlých očí, otřel jí slzy a pomohl jí vstát.
,,Muselo to tak být! Kdybys zůstala, tvá naděje by se ztratila stejně jako ostatním. Jdi dál! Budu tě pozorovat. Musíš se vydat tímhle lesem. Nescházej z cesty! A nikomu nevěř! Jen mě! A když se dostaneš do problémů, pomůžu ti! Ale... už radši jdi... ´´
Dořekl to tím svým tajemným, skoro až mrtvě šeptavým hlasem a chystal se odejít.
,,Počkej! Já to nedokážu!"
Věštec se otočil.
,,Dokážeš. Protože když to nedokážeš ty, pak už nikdo."
Na ta slova se změnil zpět ve vránu a zmizel mezi mraky. Ellen hleděla vzhůru. Už ho neviděla. Slyšela jen ševelení jeho křídel.
,,Do Města se nevracej! Už Nikdy!"