V tuhle dobu již měla dávno spát, doma ve své posteli, zavřená v bezpečí - a ne se místo toho toulat vystrašená po lesích. Zdálo se jí to, nebo se ty stíny pohybují? Stromy natahují větve jako ruce a sápou se po ní. Utéct není kam, zakopla o bludný kořen a motá se v nekonečném kruhu. Zezadu jí dohánějí, zepředu nadbíhají. Volání o pomoc nikdo neuslyší a na boj i obranu je příliš slabá.
Vzdala by to, kdyby se v poslední chvíli ze křoví nevynořil její zachránce. Stačilo aby se objevil a všechno, co ji ohrzožovalo zmizelo. Jenže co když to zmizelo ještě před větším nebezpečím? Nebyl to totiž žádný vysněný pohádkový princ ani rytíř. Byl to vlkodlak. Avšak vypadal, že má blíže ke člověku nežli ke zvířeti...
Měsíc v úplňku ustával, mizel za mraky a chlupatý vlk se začal svíjet v křečích na zemi. Za příšerného řevu se měnil zpět v mladého chlapce. Když proměna skončila, půjčila mu dívka něco ze svého oblečení; byl totiž zcela nahý, své staré hadry roztrhal.
Ačkoliv jí naháněl strach, přiblížila se k němu a dotkla se ho, odhrnula mu pramen ebenových vlasů z čela a prohlédla si jeho obličej. Znala ho a přesto o něm nevěděla vůbec nic. Přistěhoval se do města před nedávnem a ostatním lidem se vyhýbal, uzavíral se sám do sebe. Myslela si, že je němý - nebo má temnou minulost či skrývané tajemství, o kterém nechce mluvit. Teď měla jasno. Obejmula ho na důkaz pochopení a podpory v tom, čím si prochází. Nabízela mu pomoc a přátelství jako oplátku za záchranu jejího života před lesními stvůrami.
Ale jakmile se jejich pohledy střetly, spojily se i jejich rty a jejich srdce se sladily do stejného rytmu. Mezi nimi přeskakovaly jiskry, div že nevzplál oheň.
Povalil ji do měkkého mechu, měl mnohonásobně větší sílu, takže se nemohla bránit. Ale ona se tomu chtěla poddat dobrovolně! Rozpustil její zrzavý liščí ohon, pak rozvázal stužku a šňůrku na sněhově bílých šatech.

Když měl volnou cestu, pronikl do jejího těla svým. Zmýtala se v něm touha, až posedlost. Pohyboval se rychle a hrubě, jako by mu šlo jen o vlastní spokojenost a o ni se nezajímal. Opak však byl pravdou, pouze se neuměl ovládat; tohle nebylo poprvé co něchtěně ublížil někomu, koho měl rád. Její šaty zešedly prachem a zdobily je čerstvé skvrny od krve z rozedřených zad. Ona neuronila ani slzu, bolest se jí líbila...
Přitulil se k ní a něžnosti jí vynahradil. Usnuli spolu, avšak chlapec se před svítáním vytratil a dívka se po společné noci probudila sama. Nebyl to příjemný pocit, připadala si využitá a osamělá. O to horší bylo pozdější zjištění, že v ní na tohle dovádění zanechal památku, která jí ho bude připomínat do konce života...
Vzdala by to, kdyby se v poslední chvíli ze křoví nevynořil její zachránce. Stačilo aby se objevil a všechno, co ji ohrzožovalo zmizelo. Jenže co když to zmizelo ještě před větším nebezpečím? Nebyl to totiž žádný vysněný pohádkový princ ani rytíř. Byl to vlkodlak. Avšak vypadal, že má blíže ke člověku nežli ke zvířeti...
Měsíc v úplňku ustával, mizel za mraky a chlupatý vlk se začal svíjet v křečích na zemi. Za příšerného řevu se měnil zpět v mladého chlapce. Když proměna skončila, půjčila mu dívka něco ze svého oblečení; byl totiž zcela nahý, své staré hadry roztrhal.
Ačkoliv jí naháněl strach, přiblížila se k němu a dotkla se ho, odhrnula mu pramen ebenových vlasů z čela a prohlédla si jeho obličej. Znala ho a přesto o něm nevěděla vůbec nic. Přistěhoval se do města před nedávnem a ostatním lidem se vyhýbal, uzavíral se sám do sebe. Myslela si, že je němý - nebo má temnou minulost či skrývané tajemství, o kterém nechce mluvit. Teď měla jasno. Obejmula ho na důkaz pochopení a podpory v tom, čím si prochází. Nabízela mu pomoc a přátelství jako oplátku za záchranu jejího života před lesními stvůrami.
Ale jakmile se jejich pohledy střetly, spojily se i jejich rty a jejich srdce se sladily do stejného rytmu. Mezi nimi přeskakovaly jiskry, div že nevzplál oheň.
Povalil ji do měkkého mechu, měl mnohonásobně větší sílu, takže se nemohla bránit. Ale ona se tomu chtěla poddat dobrovolně! Rozpustil její zrzavý liščí ohon, pak rozvázal stužku a šňůrku na sněhově bílých šatech.

Když měl volnou cestu, pronikl do jejího těla svým. Zmýtala se v něm touha, až posedlost. Pohyboval se rychle a hrubě, jako by mu šlo jen o vlastní spokojenost a o ni se nezajímal. Opak však byl pravdou, pouze se neuměl ovládat; tohle nebylo poprvé co něchtěně ublížil někomu, koho měl rád. Její šaty zešedly prachem a zdobily je čerstvé skvrny od krve z rozedřených zad. Ona neuronila ani slzu, bolest se jí líbila...
Přitulil se k ní a něžnosti jí vynahradil. Usnuli spolu, avšak chlapec se před svítáním vytratil a dívka se po společné noci probudila sama. Nebyl to příjemný pocit, připadala si využitá a osamělá. O to horší bylo pozdější zjištění, že v ní na tohle dovádění zanechal památku, která jí ho bude připomínat do konce života...